INDY & WICH: v televizi nás jen tak neuvidíte

25. června 2008 9:00
Roku 1998 odložili spreje s barvou a odehráli první koncert – dnes jsou to čerství třicátníci, mistři českého hip hopu. Indy rapuje, Wich ovládá gramofony. Co s nimi bude za dalších deset let? První může být pilotem a dopravit druhého na americké turné.

Prozradíte svá skutečná jména?

Indy: Klidně, Andreas.
Wich: Jo – já jsem Tomáš.

Kdo je vlastně větší hvězda – raper s mikrofonem, nebo dýdžej, který složil muziku?

Wich: Raper je na koncertech v popředí, ale ono je to úplně jedno, protože nás si i fanoušci pletou...

Indy: ... dokonce ovládáme falešný podpisy za toho druhýho. Jinak naživo působí dýdžej u gramců opravdu zastrčeně, ale v našem případě zná mnohem víc lidí Máňu – je provařenější.

Jakého zas Máňu?

Indy: Tomáše. Tady Wiche.

Wich: Máňo mi říkají jenom kámoši – ta přezdívka vznikla na základce, když jsem měl háro, a Indy mě tak oslovovat může. Ale nemám rád, když to na mě vybalej lidi, který jsem nikdy neviděl.

Býval jste rocker?

Wich:Hipísák, rocker... Když jsem poslouchal Doors, nosil jsem zvony, korále a kožený sako, pak jsem začal ujíždět na Nirvaně, Pearl Jam, Bad Religion – prostě kytary.

Jak dlouho spolu vy dva kamarádíte?

Wich: Od roku ’94. Oba jsme tehdy dělali graffiti, já zrovna maloval na legální zdi v Holešovicích a André šel kolem, na uších walkmana, na džísce nášivku kapely Yuppicide, kterou jsem poslouchal taky, takže já koukal na nášivku, on na to, jak maluju, a dali jsme se do řeči.

Indy: Pak jsme šli dolů k řece a já ti ukázal zase svý dílo, který jsem stvořil levnejma barvama z autopotřeb.

Čím jste chtěli být?

Indy:Už od šesti let jsem toužil stát se pilotem. Často jsem lítal hlavně za rodinou na Kypr, nadchlo mě to, pořád jsem otravoval piloty. Naučil jsem se trochu ty jejich budíky a na všechno se vyptával – když mi bylo třináct, sjížděl jsem Letectví a kosmonautiku.

Wich: Mě bavilo malovat. Na civilce jsem měl kancl s počítačem, tak jsem se začal vrtat v grafických programech – dělal jsem koláže, plakáty, animace – a zajímala by mě práce grafika v reklamce, ale u několika pohovorů jsem bez praxe neobstál.

Živili jste se někdy něčím jiným než muzikou?

Indy: Jasně, byli jsme veksláci. Šmelili jsme s prachama, ale už je po všem.

Wich: To nebyl žádnej veksl – dělal jsem ve směnárně a André hned vedle bookoval turistům zájezdy na Karlštejn.

Indy: Už tenkrát jsme byli kolegové.

Vzpomínáte na svůj první koncert v legendárním Klubu 007?

Indy: Před těma deseti lety jsme všichni běhali po městě a malovali graffi ti, ale třeba tady Tomáš už zároveň začal hrát na gramce, tak jsem si řekl: pilotem nejspíš nebudu, ale složím ze srandy nějakej text a zahrajem to na Sedmičce spolu. Byl jsem mimo, rapoval zádama do lidí, spíš taková parodie, ale v klubu jsme byli místní, tak nám všichni hned fandili.
Co pro vás znamená graffiti?

Wich: Poznali jsme se přes ně – většina těch starších, kteří dnes dělají hip hop, vzešla právě ze scény graffiti. Ta u nás byla v 90. letech silná a ceněná.

A teď už pro vás malování není?

Wich: Nemůžeš to dělat věčně, ale občas si čmáráme doma na papír, a když jdeme městem, tak koukáme, co je novýho. Dokážeme rozpoznat a ocenit pěkný tagy.

Indy: V hiphopovejch kapelách je pořád dost lidí, co malujou, ale my dva už dlouho ne. I když to sledujeme.

Takže? Jaká je současná graffi ti scéna?

Indy: Silnější byla jednoznačně v době, kdy jsme malovali my, to byla Praha graffiti plná a dominovala východní Evropě. Když sem přijel někdo zvenčí a rozuměl tomu, tak nechápal, kam až se u nás graffi ti dostalo, ale dneska je všechno jiný. Malování je riskantnější, město i metro plný kamer, represe zapracovala.

Vyjadřujete se ve svých textech k politice?

Indy: Já už nechci bejt vážnej... Někdy v šestnácti pro mě byl svět černobílej, ale dneska vím, že nejlepší je reagovat na politiku ironií, nějak ji zesměšnit. Nechci psát zásadní prohlášení – kdybych měl protiválečnej text, smrdělo by to patosem.

Váš kolega Gipsy se politiky nebojí; nedávno zaútočil písní na Jiřího Čunka a má s kapelou veliký úspěch. Tleskáte mu?

Wich: Já si dřív Gipsyho cenil jako muzikanta, je šikovnej a maká. Vymyslel spoustu muziky, doma má studio a umí v něm skládat, ale připadá mi, že současní Gipsy.cz jsou spíš taková estrádní kapela. Nedávno jsem je viděl v televizi s Ewou Farnou – děs.

Indy: S tím já nemám žádnej problém, i když na toho Čunka jsem chvilku koukal a snažil se zjistit, o co jde. Ale jinak je ta muzika fakt dobrá, má super energii. Jo, hrajou na podivnejch mejdanech, trochu mě to taky zarazilo, ale beru, že to chtěj ukázat co nejvíc lidem.

Wich: Nevím. Gipsy se vždycky hledal, teď mu konečně jeden projekt vyšel, tak je asi spokojenej, ale já tohle moc nemusím.

Indy: Tobě vadí, že hrál s Farnou... Ale hypotetická otázka: Co kdyby zavolala, že ti dá milion za skladbu? Co uděláš?

Wich: No – myslím, že bych do toho tracku nešel.

Indy: Kdyby jo, musel bys pak poslat půl milionu do Somálska, abys měl čistou karmu!
Jak dlouho už je hip hop vaším zaměstnáním?

Wich: Vlastně od chvíle, kdy jsme začali pravidelně hrát, i když zpočátku jsme ještě jezdili za rohlíky a za cesťák. Indy: Pracovat jsme přestali kolem první desky, roku 2002. Nejdřív jsme hráli koncerty za pět tisíc, pak za deset, a najednou jsme zjistili, že jsme nezávislí.

Za kolik koncertujete teď?

Indy: Jednu akci hrajeme řádově za několik desítek tisíc, ale liší se to podle toho, jestli je koncert v malým klubu nebo na akci, kterou podporuje velkej sponzor. Tam někdy dostaneme i třikrát víc než normálně.

Máte pocit, že jste slavní?

Indy: Nevím. Včera jsem volal operátorovi, že potřebuju odblokovat telefon. Říkám: „... já furt jezdím a nemám čas to platit“ a ženská na druhým konci drátu: „Každej víkend nějakej koncert, že jo?“ Poznala mě podle jména: „Jste André, ne? Takže (Indy).

Wich: Na koncertech chce pár lidí fotku nebo podpis, ale že by nás někdo zastavil na ulici a poprosil o autogram, to se nestává. I když (záhadně se rozesměje), my stejně jezdíme pořád autama, takže nás nikdo ani moc potkat nemůže.

Indy: A ty sis kvůli tomu koupil do auta tak tmavý kouřový skla, že se s tím nedá couvat...

Stačí nám dva litry vody

Nedivili se staří kamarádi a známí, když loni Wich složil hudbu ke komedii Gympl? Nevyčítali, že se zaprodává? Podbízí?

Wich: Když jsem tu nabídku dostal, neváhal jsem – Tomáš Vorel je dobrej režisér, mám rád jeho filmy, herecký obsazení měl výborný a téma filmu je mi blízký – graffi ti a hip hop. Šel jsem do toho a žádný záporný reakce pak neslyšel. Nebo že by mě někdo zatratil?

Indy: Co ty výhrůžný dopisy, vole?

Wich: Někdo spíš zatratil ten film, že popisuje graffi ti trochu kýčovitě. Indy: Dělal jsem si srandu, nezatratil tě nikdo; mně je jasný, že to byla skvělá zkušenost, zase nějakej posun. Všichni vědí, že se musíš rozvíjet, že nemůžeš skládat třicet let dokolečka jenom pro nás, a film je dobrá příležitost... Ani mně se teda úplně nezdálo, jak tam je představený graffiti a jak je zaznamenanej život těch kluků – takhle to necítím. Ale herci a dialogy se mi v Gymplu líbily hodně.

Wich je otevřený všelijakým výzvám, natáčel už třeba i se Sámerem Issou. Což je skutečně podivná kombinace...

Wich: Já nikdy nebyl omezenej jenom hip hopem, skládal jsem remixy třeba pro kapely Kryštof, Priessnitz nebo pro Extázi. Ale u Sámera jsem asi opravdu hodně lidí zklamal. Mysleli si, že to skládám kvůli prachům.
Ne snad?

Wich: Dělal jsme to za pakatel, protože jsme sledoval SuperStar a fandil Sámerovi. Líbilo se mi, že tu jako jeden z mála dobře zkouší R&B, a měl jsem radost, když mi zavolal jeho producent Ondra Brzobohatý; byla to pocta. Tušil jsem, že to spousta lidí od rapu neskousne, ale šel bych do toho znova.

Kdyby vás dnes televize pozvala do hlavního vysílacího času, zahráli byste?

Wich: To ne, tam nás asi nikdo neuvidí.

A zkoušíte prorazit se svou muzikou za hranice střední Evropy?

Wich: Jsem proti Indymu ve výhodě – nelimituje mě jazyk. Záležet bude na štěstí, ale točím teď svoji druhou sólovou desku The Golden Touch, na který mi rapujou jenom americký zvučný hosti: za všechny třeba Talib Kweli. Je to taková moje bokovka, co vyjde v Evropě, ve Státech i v Kanadě...

Indy: Já ti budu dělat roadmanagera, až pojedeš do Států na turné. Budu nadávat: „Jak to, že chybí Wichovi v šatně havana?!“

Mimochodem, máte už dnes nějaké zvláštní požadavky, když jedete na koncert?

Indy: Ne. Jenom dva litry vody bez bublinek, protože s bublinkama se blbě rapuje.

Wich: Občas ještě flašku slivovice, jinak nic. Hodně kapel chce večeři nebo hotel, ale my jíme na pumpách nebo v mekáčích u dálnice a jezdíme na otočku, takže nocleh nepotřebujeme. Jsme celkem skromní.

Indy, vy byste s rapem mohl uspět na Kypru, odkud pochází váš táta...

Indy: To by snad ani nemuselo bejt moc těžký. Ze srandy vždycky říkám, že kdybych chtěl, můžu si u kyperskýho olympijskýho výboru nárokovat nominaci na zimní hry, jakožto jedinej tamní sjezdař; občanství mám... Ale k muzice – problém je, že řecky mluvím dost špatně, takže by se celej můj text skládal z toho, že jdeme k moři, mám hlad, hele, osel, chce se mi na záchod.

Jak vy dva vlastně žijete, když zrovna nejezdíte po koncertech?

Wich: Mám doma pokoj a studio v jednom, takže jsem většinou zalezlej tam. Vzbudím se pozdě, dám cigáro, kafe a míchám nebo skládám hudbu... Jak kdy. Někdy máš klidnější období. Když je hezky, zevluju u vody; koukám na bednu nebo jedu net – taky nemůžu furt pracovat. Indy: Mně teď zabírá hodně času něco jinýho – lítám na počítačovým simulátoru Airbus A321, to je bezvadná a komplexní věc, která mi bohužel nedá spát. Opravdu bych chtěl na starý kolena pilotovat velký dopravní letadlo.

Wich: Kdyby se ti náhodou podařilo získat pilotní průkaz, tak tě stejně první den vyhoděj z práce, protože tam přijdeš pozdě: „Ježiš, ono mi to už ulítlo!“

Indy: No, asi jo. Zrovna minulej tejden mi letadlo z Ruzyně fakt ulítlo.

Jako pilot byste musel zapomenout na alkohol a drogy.

Indy: Lítám jenom doma na počítači, ale vážně u toho nepiju, protože to odporuje zásadám bezpečnýho letovýho provozu. Ale muzika mě zatím baví, pilotní průkaz zdaleka nemám, takže to u mě na abstinenci ještě nevypadá.

Ten pilotní průkaz by vás stál, počítám, tak milion... Může se u nás stát hip hop nejprodávanějším hudebním žánrem, jakým je v Americe?

Indy: Ne, to je nesmysl. I když u nás teď zažívá menší boom, není tady pro hip hop silný kulturní zázemí. Nikdy nebude zajímat všechny vrstvy společnosti.

Wich: Jako v Americe se mu u nás dařit nemůže, protože tu chybí černá kultura. Američani mají rap v sobě. My ne.

Indy: Ale nás muzika uživí dobře i v týhle zemi a v dnešním stavu. Nemáme si na co stěžovat.
Rozhovor s Indy a Wichem vyšel v dnešním Magazínu DNES

Autoři:

* Tomáš Poláček
MF DNES
Zdroj : http://xman.idnes.cz/indy-wich-v-televizi-nas-jen-tak-neuvidite-fi2-/xman-styl.asp?c=A080625_101846_xman-styl_fro